Autora jedné z nejpřekládanějších českých knih, Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, jistě netřeba dlouze představovat. Snad každý o Jaroslavu Haškovi (1883 – 1923) ví, že to byl mimořádně pilný autor povídek, psaných často po restauracích nižších cenových skupin, výtržník a provokatér, zakladatel Strany mírného pokroku v mezích zákona, také tulák po odlehlých krajích tehdejší vlasti, třeba Zakarpatské Rusi, píše v cyklu „Jak jsem potkal knihy“ Petr Žantovský.

Za první světové války nejprve dobrovolník, zanedlouho dezertér, člen čs. legií, z nichž ale odešel a spolupracoval s ruskými bolševiky, vstoupil do Rudé armády, byl komisařem města Bugulma. Poté působil na Sibiři, kde vydával mimo jiné první časopis v burjatštině „Jur“ (Úsvit). Pro Burjaty je Hašek dodnes „otcem národa“, neboť vytvořil i burjatskou abecedu a založil tak národní písemnictví. V Krasnojarsku se oženil s tiskárenskou dělnicí Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou, zvanou Šura. Po návratu do Československa nebyl souzen za mnohoženství (v roce 1910 se oženil s Jarmilou Mayerovou, ale žil s ní jen krátce) jen díky tomu, že v Rusku panovala situace značně administrativně nepřehledná a neuznávaly se vzájemně různé mezinárodní smlouvy. Jistou bizarností budiž fakt, že Hašek, prototyp českého hospodského pijana, měl v Rusku stranický zákaz pití alkoholu.

Po návratu do Čech (podle některých zdrojů šlo údajně spíš o útěk, neboť Hašek se prý v Rusku stýkal s Trockým, nad nímž se začínala stahovat mračna), byl vystaven útokům z obou ideových táborů. Stanislav Kostka Neumann jej označil za „zrádce proletářské revoluce“, pro básníka Karla Tomana byl jako rudoarmějec zase „zrádce národa“.

Poslední dva roky života prožil v Lipnici nad Sázavou, kde napsal i legendárního Švejka. Zemřel oficiálně na ochrnutí srdce, ale pravdou také bylo, že už delší dobu trpěl rakovinou, jejíž průvodní bolesti také zaháněl nemírným pitím.