HDP eurozóny totiž vzrostl podle bleskového odhadu Eurostatu mezičtvrtletně o 0,6, což v meziročním vyjádření znamenalo přírůstek 2,7 %. Navíc statistický úřad zrevidoval i předchozí číslo, takže šlo vlastně o nejrychlejší růst za posledních deset let. Jde samozřejmě o první čísla, která projdou řadou dalších zpřesnění, nicméně i tak se dá říct, že se kondice eurozóny stále zlepšuje. Nakonec už minulý týden první letošní PMI potvrdily, že i start do nového roku byl z pohledu evropských firem velmi příznivý. Proto by se dále měla zlepšovat i situace na trhu práce většiny zemí eurozóny.
Ostatně nezaměstnanost klesá už čtyři roky za sebou a loni na podzim se už dostala pod hranici devíti procent, zatímco ještě v roce 2013 přesáhla 12% úroveň. I dnešní čísla o nezaměstnanosti v EMU by už s ohledem na rychlý růst ekonomiky měla vyznít pozitivně.
Méně pozitivní však nejspíše bude výsledek inflace, tedy alespoň z pohledu ECB. Očekává se totiž, že meziročně inflace opět poklesne (ze 1,4 % na 1,2 %) a opět se tak vzdálí vytouženému cíli centrální banky. Bez ohledu na fakt, že se eurozóně daří stále lépe a nezaměstnanost klesá, zůstává celková inflace nízká a jádrová inflace v závěru roku dokonce poklesla pod jedno procento. Když k tomu připočteme silné euro, které bude inflaci opět „potlačovat“ v důsledku levnějších dovozů, dosažení cíle zůstane ještě nějakou dobu pro ECB v nedohlednu. Na druhou stranu by to ovšem mohlo znamenat, že ústup od kvantitativního uvolňování a záporných sazeb nemusí být až tak „rychlý“, jak si trhy doposud myslí.
Proto i v případě pokračování silného leč téměř bezinflačního růstu, nemusí být ECB až tak ochotná při podzimním přehodnocování své politiky rychle ustupovat od kvantitativního uvolňování. To spolu s rekordně nízkými sazbami asi nepotěší německé střadatele, avšak na druhou stranu to nepochybně vyřeší otázku, kdo bude kupovat (třeba italské) dluhopisy.
Petr Dufek