V nejbližších měsících by přitom měla tuzemská inflace dále zrychlit, přičemž výhled zůstává zatížen enormní nejistotou, jež je v posledních týdnech umocněna personální rošádou v ČNB, píše v komentáři Dominik Rusinko, analytik ČSOB.

Nastupující guvernér Aleš Michl má za to, že česká inflace je primárně dovezená, tedy jejím zdrojem jsou vnější nabídkové šoky v čele s drahými komoditami nebo rozpadlými dodavatelskými řetězci. A jelikož měnová politika ČNB může skrze úrokové sazby efektivně bojovat s domácími poptávkovými tlaky, nikoli však s válkou na Ukrajině nebo čínskými lockdowny, makroekonomická logika velí, že by měla centrální banka tyto externí šoky jednoduše přehlížet.



Argumentovat však v současnosti příběhem o nabídkově tažené inflaci je přinejlepším problematické. I pokud pomineme silné domácí tlaky (viz přehřátý trh práce), ČNB není v pozici, kdy může nabídkovou inflaci bez významnějších nákladů „vysedět“. Tento luxus má totiž centrální banka pouze v situaci, kdy zůstávají inflační očekávání ukotvena kolem dvouprocentního cíle. Jinými slovy za předpokladu, že samotná inflační očekávání domácností a firem nejsou nebezpečným a sebenaplňujícím se zdrojem inflace.

V situaci, kdy mezi (nefinančními) podniky vystoupala inflační očekávání na horizontu tří let téměř k 6 % a jsou tedy patrné známky jejich ne-ukotvenosti, ztrácí striktní dělení na poptávkové a nabídkové zdroje inflace smysl, jak ostatně argumentuje i člen bankovní rady Tomáš Holub. Adekvátní reakcí měnové politiky je v dané situaci včasné a dostatečně razantní zvýšení úrokových sazeb, tedy politika, ve které bude ČNB s velkou pravděpodobností pokračovat i na svém červnovém zasedání. Zda bude v případě přetrvávající ne-ukotvenosti inflačních očekávání reagovat podobně i nová bankovní rada, zůstává v tento moment velkou neznámou a hlavním rizikem pro kredibilitu, stejně jako budoucí naplňování inflačního cíle ČNB.